Tripitaka, z.s.

Právě toho dne, kdy byl slavnostně zahajován týden vývarného umění, byla v novinách zpráva, s jakou se setkáváme čím dál tím častěji.
Jeden sběratel si koupil starý obraz, ověřený expertizou znalce; nicméně se ukázalo, že obraz je falešný, a sběratel utrpěl škodu 27 000 Kč. Nebývám obyčejně člověk zlomyslný; ale když čtu zprávu o napálených sběratelích obrazů od starých a slavných mistrů, mám neodbytný pocit, který bych vyjádřil slovy: Patří jim to. To mají z toho, že si umanuli kupovat staré a slavné obrazy. Kdyby šli do ateliéru nějakého malíře, který ještě není slavným staromistrovským nebožtíkem, a odnesli si pod paží nějaký obraz, měli by alespoň jistotu, že ten obraz a ta signatura jsou pravé.
Kupovat prostě od žijících umělců nebo za jejich života, to je nesmírně jednoduchý prostředek, jak se ochránit od padělků. Mimoto je to nesmírně jednoduchý prostředek, jak pomoci výtvarnému umění, aby vůbec mohlo žít a tvořit.

Kdo kupuje jenom staré obrazy, živí tím leda obchodníky, agenty a spekulanty se starými obrazy. Což o to, ti chtějí být také živi; ale umění, skutečné umění z toho nemá nic.

Když čteme životopisy těch starých mistrů, jejichž díla se dnes platí tak, že stojí za to je padělat, vidíme, že obyčejně za jejich života nebyla taková scháňka po jejich obrazech a že se jim ani nesnilo o částkách , které se dnes za ně platí. Mikoláš Aleš dostával za své klasické kresby po zlatce nebo jimi platil svou útratu v hospodě. Kdyby se tehdy našel sběratel, který by Alšovi dával třeba jen pětinu toho, co se za jeho obrázky platí dnes, mohl být nebožtík Aleš jinak živ a tvořit volněji než na zakázky často dost nicotné.

V tom to právě vězí: že většina takzvaných sběratelů obrazů vlastně umění nerozumí a nemá k němu znalého a prozíravého vztahu; netroufají si už v živém umění rozhodovat o výtvarné hodnotě obrazů a nejsou si jisti, zda by nekoupili špatně. Za života Navrátilova nikdo nevážil zlatem jeho obrázky, protože v nich lidé nic neviděli; dnes má Navrátil svůj kurz jako akcie Smíchvského pivovaru a také se asi tak kupuje: jako uložení peněz, nebo i s nadějí, že ještě stoupne v ceně. Kupovat Navrátila, v tom není žádné riziko - leda to, že se koupí padělek; ale vybírat si mezi současnými obrazy, to aby, panečku, měl človět trochu toho výtvarného čuchu a uhodl talent, který ještě nemá úředně ověřený muzeální kurs.
Možná, že ten mladý mlíř, který dnes nemá na činži ani na buřta, bude za padesát let po smrti starým a slavným mistrem, za jehož padělané obrazy budou sběratelé platit desetitisíce korun; dnes se jeho obraz dostane za hrst stovek a ještě mu to umožní žít a malovat.

Ale ono je, jaksi vznešenější, ukázat na stěně, tady mám Piepenhagena a tohle je raná kresba od Čermáka, než říci: Tohle?
To je jeden žijící malíř, a já na to vsadím hlavu, že ten obraz je dobrý. U nás se dosud nenašel takový Treťjakov, Ščukin, Nemes, Camondo a jak se ti velicí sběratelé jmenovali, kteří se dovedli svým vkusem orientovat v soudobém výtvarném vývoji, nashromáždili vzácné umělecké poklady a přitom vykonali pro tvořící umělce službu mecenášskou , nebo ne, něco ještě potřebnějšího: službu sympatického kulturního prostředí, jež nenechává činného umělce tvořit v ovzduší nezájmu a nepochopení. K vývoji živého umění je třeba lidí, kteří jdou s ním, a ne sběratelů, kteří se shánějí po pokladech z rukou dávno mrtvých, po atestech a expertizách, místo aby hledali v obrazech něco, co jim žádný jiný expert nedá; přímý vztah k jejich výtvarné hodnotě.

/1934/